February 2014

no more surviving, just LIVING.

3. february 2014 at 12:02 | Ems* |  journal.
Zrovna nedávno jsem si přečetla jeden skvělý článek a viděla dva filmy, které mě tak trochu donutili napsat tenhle článek.

Víte, opravdu, ale opravdu bych chtěla začít žít přítomností. Ale .. asi se bojím. Deprese, úzkost a strach, to je něco, co mě každým dnem provází. A já už to nechci. Chtěla bych si užívat života, neustále se nebát následků. Chtěla bych k někomu projevit city tak, jak to opravdu cítím, občas se trochu odvázat, a ne se neustále strachovat z toho, že mě budou ostatni soudit, že se kě mně otočí zády, co se stane, když se tamto nebo ono pokazí. Bojím se, že zůstanu sama. Ti pravý přátelé by při vás přci měli stát v dobrém i zlém, ale co když nakonec zjistím, že žádné pravé nemám? Stále je tu pro mě něco, čeho se bojím, co mi brání. strach je můj největší nepřítel.

Další věc je to, že stále na něco čekám. Nebo na někoho, nevím. Nedokážu prostě žít přítomností. stále jenom myslím na budoucnost, na minulost, ale přítomnost, to, co se děje právě teď a tady, to jde tak nějak kolem mě.
V lepším případě myslím na věci, na které se těším. Ať už jsou to ty každodenní drobnosti, které tak nějak dávají mému životu smysl, jako třeba dobré jídlo, ta chvíle, kdy budu mít písemku za sebou, volná hodina, chvilka na cvičení na klavír, nebo večer, kdybudu v pohodlném oblečení s hrnkem čaje sedět na své posteli v klidu a teple domova. Nebo ty větší věci, jako je návštěva divadla nebo kina, víkend. K tomu, aby můj život měl ale takový nějaký větší smysl, si musím najít něco lepšího - prázdniny, nějaký výlet ..
V horším případě ale myslím na ty špatné věci, které se staly, nebo na to špatné co mě možná čeká, nebo něco, na co se netěším.

Neustále tak dumám nad minulostí a budoucností, neustále na něco čekám. Možná na zázrak, na nějakou změnu, na nějakého člověka. nejspíš na člověka, který mě bude mít konečně jednou rád takovou, jaká jsem, nebued mě soudit za mé chyby. A pak příjde strach - bude tu vůbec někdy někdo takový?
Opravdu, opravdu bych chtěla žít přítomností, žít naplno, užívat si přesně té cvhíle, ve které právě jsem. Ale jak? kdy se mi to povede? Je na to nějaký návod, nebo musím prostě čekat na nějaký zázrak nebo co, třeba k tomu nějak dopěju. A nebo to bude až budu konečně jednoho dne spokojená sama se sebou, rozhodnutá žít realitou a né fantazií v mé hlavě?
Nevím jak toho mám dosáhnout když ani nevím, kde začít.

Mám slabé a silné chvilky. jsem přecitvlivělá, všechno si beru moc k srdci, možná i vztahuju na sebe a asi i trochu paranoidně z toho vytahuju nějaké náznaky a důsledky. Občas mám pocit, že se nemám čehobát, že všechno nějak půjde a přejde, nějak se vyřeší, mám ze všeho radost, těším se na další dny a pak .. Stačí jen jedna věta, jeden špatný tón, a najednou je všechno pryč. Chce se mi řvát a brečet a nevím jak to zastavit. Chci být silnější, né tak přecitvlivělá, možná i psychicky nestabilní. Musím se to prostě naučit.

To jsou pro mě ty největší výzvy - porazit strach a úzkost, které mě neustále provázejí, a hlavně být silnější VE VŠEM, přestat všechny špatné a vážně důležitosti s pláčem a depresí.


FASHION CAT | via Tumblr

Lawyers | via Tumblr

Motivation